Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

... nedopadl dobře. Hazardní jednání amerických pilotů způsobilo v červnu 1999 smrt jedenácti lidí. Kanadská dokumentární rekonstrukce.

Let č. 1420 společnosti American Airlines měl 1. června 1999 dle letového plánu odstartovat z letiště Forth Worth v Dallasu ve 20.28 a dorazit do cílového místa na letiště v Little Rock ve 21.41. Kvůli problematickému počasí se start posunul na 22.40. Zpoždění bylo nepříjemné nejen pro 139 cestujících, ale i pro šestičlennou posádku, která byla nucena dle přísných norem dodržovat letový řád a stanovenou délku služby. Ještě před odletem se piloti seznámili s meteorologickou předpovědí v cílové destinaci. Předpověď hlásila bouřky a silný vítr. Piloti usoudili, že by mohli do cíle doletět dříve, než tam dorazí bouřkové pásmo.

Čtyřicet minut po startu se letadlo nacházelo sto šedesát kilometrů od Little Rocku. V ten moment jim od letového dispečera přišlo oznámení o zhoršujícím se počasí s doporučením přistát co nejrychleji. Dispečer je také upozornil na skutečnost, že se v oblačném systému rozevírá mezera. Kdyby posádka urychlila přílet, možná by stihla touto „uličkou“ proletět ještě předtím, než se obě bouřková pásma spojí.

Letoun začal klesat, od cíle ho dělilo 125 km. Ale záměr předhonit bouřku se příliš nedařil. Piloti si neuvědomili, že stěny „uličky“ se kolem nich pomalu svírají. Vítr o rychlosti přes osmdesát kilometrů v hodině představoval vážnou hrozbu. Boční nárazy mohou značně ztížit ovládání letounu během přistávání. Piloti provedli rychlé výpočty, aby zjistili, zda je za těchto okolností bezpečné zahájit sestup. Situaci navíc komplikoval fakt, že letiště v Little Rock mělo k dispozici pouze starší typ radaru, který nedokázal určit intenzitu bouřky.

Třináct kilometrů před letištěm se piloti museli rozhodnout, jakým způsobem se přiblíží na přistání. Zda se přiblíží podle přístrojů, nebo vizuálně. Během jejich dohadů se otočil vítr. Zadní vítr při přistání výrazně zvyšoval riziko, že stroj přeletí předpokládané místo dosedu. Rozhodli se tedy otočit se a přistávat proti větru. Změna kurzu oddálila přistání o více než deset minut. S každým okamžikem nabývaly obě bouřky na síle. Rychlost bočního větru výrazně přesahovala bezpečné limity. Kvůli silnému dešti byla navíc viditelnost téměř nulová...

Co přineslo vyšetřování

Letadlo dosedlo velmi tvrdě. Stošedesátikilometrovou rychlostí vyjelo z dráhy a sjelo z osmimetrového náspu. Narazilo do ocelové rampy a rozpadlo se na několik částí.

Nehodu nepřežilo deset cestujících a kapitán. Ihned po nehodě bylo zahájeno šetření. Na první pohled bylo patrné, že nehoda byla zapříčiněna neubrzděním letounu. Otázkou zůstávalo, proč piloti letoun nedokázali zastavit. Vyšetřovací tým musel zpětně sestavit řetěz událostí – od nezdařeného přistání až po odlet z Dallasu. Stopy po pneumatikách prokázaly, že letoun byl po dotyku zřejmě zcela neovladatelný. Bylo zřejmé, že letadlo nejelo rovně, ale smekalo se do strany.

V závěrečné fázi letu se musela stát nějaká chyba. Důležité vodítko poskytli vyšetřovatelům sami cestující. Především ti, kteří seděli u oken v blízkosti křídel a mohli vidět, zda se vysunuly rušiče vztlaku. To jsou zařízení, která se vyklápějí na horní straně křídla. Po vysunutí poruší obtékání, sníží vztlak a zvýší účinnost brzd. Ani jeden z cestujících si jich však nevšiml. Vyšetřovatelé porovnali výpovědi s informacemi z černých skříněk. Záznam z datového zapisovače potvrdil, že k vysunutí spojlerů nedošlo. Bylo třeba zjistit, zda se tak stalo v důsledku mechanické závady, nebo to bylo vážné pochybení posádky.

Z analýzy datového zapisovače vyplynulo, že spojlery zapnuty nebyly, nebyl totiž rozpoznán žádný pro takové zapnutí charakteristický zvuk. Piloti se plně soustředili na počasí a rušiče vztlaku prostě zapomněli vysunout. Kdyby to udělali, zřejmě by sice také sjeli z dráhy, ale letadlo by zastavilo dříve, než narazilo do ocelové rampy. Vyšetřovatelé chtěli zjistit, proč se posádka dopustila tak vážné chyby. Podle všeho byla během letu vystavena velkému tlaku. Zpoždění, nutnost rychlého přistání a počasí – to vše působilo negativně na piloty.

Odborníci se shodli, že nepřízeň počasí, která nad Little Rock panovala, měla být pro zkušeného pilota varováním. Měl zamířit na náhradní letiště, nebo se vrátit zpět do Dallasu.

Vlnu kritiky si ale nevysloužili pouze piloti. S postupujícím vyšetřováním se pod palbou ocitla i firemní politika American Airlines a na obzoru se začal rýsovat skandál mnohem větších rozměrů. Aerolinie odmítaly připustit, že by jejich piloti vědomě vletěli doprostřed prudké bouřky a zpočátku se snažily svalit vinu na řízení letového provozu v Little Rock.

Vyšetřovatelé také s překvapením zjistili, že létání za bouřky není vůbec výjimečné. Důkazy předložené během slyšení prokázaly, že jde o jev v civilním letectví velmi rozšířený.

Paradoxní je, že svůj díl viny na špatném rozhodnutí posádky mohla mít i moderní technika. Je otázkou, zda se piloti příliš nespoléhají na palubní radary a systémy pro detekci střihu větru na letištích. Většina těchto zařízení totiž reaguje, až když může být pozdě.

Konečný verdikt uznal chybu pilotů. Ti, hnáni tlakem dodržet letový řád, se snažili dorazit do cílového letiště a přistát za každou cenu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář