Jdi na obsah Jdi na menu
 


Špatné počasí na východním pobřeží Spojených států způsobilo koncem ledna 1990 v letecké dopravě chaos. Kolumbijský Boeing 707 v mlze a větru nebyl schopen přistát na mezinárodním letišti J. F. Kennedyho a zřítil se do vilové čtvrti na Long Islandu. Kanadská dokumentární rekonstrukce

Ve slunné Kolumbii odstartoval 25. ledna 1990 v 15.08 z letiště v Medellinu let č. 052 společnosti Avianca. V letounu Boeing 707 cestovalo 149 cestujících a 8 členů posádky. Jejich cílem bylo Kennedyho letiště v New Yorku. Před pasažéry byla zhruba pětihodinová cesta, ale let probíhal hladce. Nikdo z posádky netušil, že toho dne nad newyorským letištěm panovalo velmi špatné počasí. Blížila se mohutná tlaková níže a od velkých jezer se přesouval frontální systém, který se nad New Yorkem spojil s několika dalšími. Povětrnostní podmínky toho dne byly na hranici bezpečnosti. Bylo nezbytné řadu letů zrušit nebo alespoň pozdržet.

Terminály byly přeplněné nervózními cestujícími a nad letištěm čekalo na přistání čím dál více letadel. Správa newyorského letiště se ocitla pod silným tlakem. I přes špatné počasí dostali dispečeři z letiště J. F. K. v New Yorku pokyn odklánět nebo rušit co nejméně letů. Vedení žádalo, aby zrychlili tempo přistávání na třiatřicet strojů za hodinu. Během několika hodin se nad letištěm stáhly mraky a hlavní dráhu zahalila mlha. Přijmout třicet letadel za hodinu prostě nebylo možné.

V podvečer byly už provozní podmínky na Kennedyho letišti na hranici únosnosti. Letadla, která nešlo přesměrovat, musela neustále kroužit a čekat, až na ně přijde řada. Počasí a vítr vyřadily z provozu i několik přistávacích drah. Nakonec mělo letiště k dispozici jen jednu. Situaci navíc komplikoval fakt, že některá letadla musela přerušit přistávací manévr a čekala na další pokus. Zhruba ve stejný moment se ke svému cíli přiblížil i let č. 052. Posádka o špatném počasí nic netušila a ani o informace ohledně počasí a podmínek přistání nežádala.

Když se letoun přiblížil k cílovému letišti, dispečeři jej odklonili na vyčkávací okruh nad Atlantikem, kde měli čekat na další pokyny. Piloty to nijak nerozrušilo, tou dobou měli v zásobě ještě dostatek paliva. Mezitím se dispečeři nadále potýkali s narůstajícím počtem zdržených letů. Řada posádek nezvládala přistání kvůli silnému větru.

Letadlo společnosti Avianca už kroužilo nad New Yorkem několik desítek minut a zásoby paliva se rychle tenčily. Po nějaké době bylo nutné přepnout na rezervu. Posádku napadlo, že změní kurs na záložní letiště v Bostonu, vzdáleném přes tři sta kilometrů. Pilot požádal o prověření podmínek na tamním letišti, zaneprázdněný dispečer ale jeho žádost zapomněl vyřídit. Zatímco čekali na odpověď, která stále nepřicházela, palivo docházelo. Nakonec obdrželi informaci, aby očekávali přistání do třiceti minut. Ještě než se rozhodli, zda počkat nebo letět na Boston, byl letoun nasměrován na vyčkávací pozici a od newyorského řídícího střediska přišla konečně zpráva o možnosti přiblížení.

Špatné počasí a nulová viditelnost však donutila několik strojů před nimi, aby přerušily přistávací manévr a pokusily se o něj znovu. Dispečeři tak museli Avinacu znovu odklonit se sdělením, že nelze odhadnout délku dalšího zdržení. V tu chvíli již posádka o kritickém stavu paliva dispečery informovala a žádala o přednostní přistání. Dispečeři si letoun předávali, ale ani jeden se nezmínil o nedostatku paliva stoje. Letoun kroužil na vyčkávací pozici už hodinu a sedmnáct minut. Posádka se domnívala, že dispečeři vědí o kritickém stavu jejich paliva a přednostně je navedou na přistání.

Po celou dobu letu byl navíc autopilot Boeingu mimo provoz. Jeho porucha byla po předchozím letu ohlášena, ale mechanici Avianky jej nestačili opravit. Kapitán tak řídil stroj více než šest hodin ručně, což mělo za následek jeho psychickou i fyzickou únavu. Když konečně směřovali k letišti, věděli, že mají jen jeden pokus na přistání, stroj letěl už jen na benzínové páry. S palivem na deset minut letu se tři kilometry od přistávací dráhy dostali do silného střihu větru, který jej zpomalil. Přes hustou mlhu neviděli dráhu a přiblížení se nezdařilo. Požádali o druhý pokus. Mezi tím došlo k výměně dispečera na věži, přičemž nově příchozí nebyl o kritickém stavu letadla řádně informován a poslal je zpět na vyčkávací okruh. Netrvalo dlouho a stroji vypnuly motory.

Co přineslo vyšetřování

Ve 21.34 ztratila kontrolní věž s posádkou letu 052 spojení. Šest a půl hodiny po odletu z Kolumbie se Boeing ztratil kdesi nad New Yorkem. Stroj se zřítil na Long Island, asi dvacet kilometrů od Kennedyho letiště.

Extrémní síla nárazu utrhla pilotní kabinu a vymrštila ji na terasu rodinného domu přibližně třicet metrů od místa dopadu. Díky tomu, že letoun neměl ani kapku paliva, nedošlo k velkému požáru a z trosek se podařilo vyprostit 85 živých osob. Vedoucí kabiny byl jediným členem posádky, který nehodu přežil. Letadlo bylo v neuvěřitelném stavu. Trup sice zůstal téměř celý pohromadě, ale vnitřek byl zcela zdevastován. Ihned začaly vyšetřovací práce, které zanedlouho dospěly k závěru, že příčinou pádu byl nedostatek paliva. Otázka teď zněla, kdo je za nehodu zodpovědný?

V laboratoři Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě se jali prozkoumat data ze dvou černých skříněk. Nejvíce si slibovali od letového zapisovače, který zaznamenává zásadní data, jako je výška, rychlost či kurs. Když však zařízení otevřeli, zjistilo se, že páska nebyla založena do cívky. Někdo ji úmyslně přelepil, aby se nemohla odvíjet, a takto ji vložil zpět. Vyšetřovatelům tudíž nezbylo než se spolehnout na záznam ze zapisovače hovorů v kabině. Více než čtyřicetiminutová nahrávka zachycovala konverzaci v kokpitu a komunikaci prvního důstojníka s dispečery. Z přepisu rozhovorů bylo patrné, že kapitán nerozuměl rádiové komunikaci, kterou vedl první důstojník v angličtině. Kapitán asi devětkrát žádal prvního důstojníka, aby opravil, upřesnil, opakoval nebo předal informace.

Palivo stroji pravděpodobně došlo vinou jednání letových dispečerů. Jakmile se letadlo přiblížilo do oblasti Kennedyho letiště, došlo k vážnému selhání komunikace mezi piloty v kabině, mezi piloty a dispečery i mezi dispečery samými. Během předávání řízení nebyla dostatečně zdůrazněna závažnost situace. Hned několik lidí na různých úrovních se dopustilo pochybení, která skončila pádem stroje. Hlasový záznam odhaluje zoufalou posádku, která se snažila přistát za téměř nulové viditelnosti, v silném větru a navíc bez pomoci autopilota. Kapitán jen s obtížemi udržoval sestupovou rovinu, neviděl přistávací dráhu a musel provést průlet, což se letadlu málem stalo osudným.

Pilotům byl oznámen střih větru v pěti stech metrech. Na přiblížení se ale projevovaly turbulence už od výšky deseti metrů při zemi. Na ty je nikdo neupozornil.

Ironií osudu se právě díky nedostatku paliva letoun po pádu nevzňal. V opačném případě by havárii nejspíš nikdo nepřežil. Kdyby se pilotům podařilo dostat nad rovný terén, mohli teoreticky se strojem dosednout na břicho. Bez paliva by nedošlo k požáru a počet obětí by byl pravděpodobně nižší.

Už během prvních slyšení se dispečeři hájili tím, že posádka Avianky nepoužila k popisu své situace ani jednou slovní spojení „stav nouze,“ ale žádala pouze o „přednost“ a nikdo tudíž nemohl o jejich problémech vědět. Jiní oponovali, že když se ohlásí, že stroji dochází palivo a nedoletí na náhradní letiště, tak to mluví samo za sebe. Vyšetřovatelé dospěli k názoru, že se dispečeři vzhledem k informacím, které jim poskytovala posádka letu číslo 052, nijak neprovinili. Mnozí cestující byli tímto verdiktem rozhořčeni a cítili ho jako velikou nespravedlnost.

Kolumbijské aerolinky proto Federální letecký úřad, který je provozovatelem řízení letového provozu, zažalovaly. Vláda se posléze se společností dohodla na mimosoudním vyrovnání a uhradila čtyřicet procent z dvousetmilionového odškodnění pro rodiny obětí.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář