Ve 21.34 ztratila kontrolní věž s posádkou letu 052 spojení. Šest a půl hodiny po odletu z Kolumbie se Boeing ztratil kdesi nad New Yorkem. Stroj se zřítil na Long Island, asi dvacet kilometrů od Kennedyho letiště. Extrémní síla nárazu utrhla pilotní kabinu a vymrštila ji na terasu rodinného domu přibližně třicet metrů od místa dopadu. Díky tomu, že letoun neměl ani kapku paliva, nedošlo k velkému požáru a z trosek se podařilo vyprostit 85 živých osob. Vedoucí kabiny byl jediným členem posádky, který nehodu přežil. Letadlo bylo v neuvěřitelném stavu. Trup sice zůstal téměř celý pohromadě, ale vnitřek byl zcela zdevastován. Ihned začaly vyšetřovací práce, které zanedlouho dospěly k závěru, že příčinou pádu byl nedostatek paliva. Otázka teď zněla, kdo je za nehodu zodpovědný? V laboratoři Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě se jali prozkoumat data ze dvou černých skříněk. Nejvíce si slibovali od letového zapisovače, který zaznamenává zásadní data, jako je výška, rychlost či kurs. Když však zařízení otevřeli, zjistilo se, že páska nebyla založena do cívky. Někdo ji úmyslně přelepil, aby se nemohla odvíjet, a takto ji vložil zpět. Vyšetřovatelům tudíž nezbylo než se spolehnout na záznam ze zapisovače hovorů v kabině. Více než čtyřicetiminutová nahrávka zachycovala konverzaci v kokpitu a komunikaci prvního důstojníka s dispečery. Z přepisu rozhovorů bylo patrné, že kapitán nerozuměl rádiové komunikaci, kterou vedl první důstojník v angličtině. Kapitán asi devětkrát žádal prvního důstojníka, aby opravil, upřesnil, opakoval nebo předal informace. Palivo stroji pravděpodobně došlo vinou jednání letových dispečerů. Jakmile se letadlo přiblížilo do oblasti Kennedyho letiště, došlo k vážnému selhání komunikace mezi piloty v kabině, mezi piloty a dispečery i mezi dispečery samými. Během předávání řízení nebyla dostatečně zdůrazněna závažnost situace. Hned několik lidí na různých úrovních se dopustilo pochybení, která skončila pádem stroje. Hlasový záznam odhaluje zoufalou posádku, která se snažila přistát za téměř nulové viditelnosti, v silném větru a navíc bez pomoci autopilota. Kapitán jen s obtížemi udržoval sestupovou rovinu, neviděl přistávací dráhu a musel provést průlet, což se letadlu málem stalo osudným. Pilotům byl oznámen střih větru v pěti stech metrech. Na přiblížení se ale projevovaly turbulence už od výšky deseti metrů při zemi. Na ty je nikdo neupozornil. Ironií osudu se právě díky nedostatku paliva letoun po pádu nevzňal. V opačném případě by havárii nejspíš nikdo nepřežil. Kdyby se pilotům podařilo dostat nad rovný terén, mohli teoreticky se strojem dosednout na břicho. Bez paliva by nedošlo k požáru a počet obětí by byl pravděpodobně nižší. Už během prvních slyšení se dispečeři hájili tím, že posádka Avianky nepoužila k popisu své situace ani jednou slovní spojení „stav nouze,“ ale žádala pouze o „přednost“ a nikdo tudíž nemohl o jejich problémech vědět. Jiní oponovali, že když se ohlásí, že stroji dochází palivo a nedoletí na náhradní letiště, tak to mluví samo za sebe. Vyšetřovatelé dospěli k názoru, že se dispečeři vzhledem k informacím, které jim poskytovala posádka letu číslo 052, nijak neprovinili. Mnozí cestující byli tímto verdiktem rozhořčeni a cítili ho jako velikou nespravedlnost. Kolumbijské aerolinky proto Federální letecký úřad, který je provozovatelem řízení letového provozu, zažalovaly. Vláda se posléze se společností dohodla na mimosoudním vyrovnání a uhradila čtyřicet procent z dvousetmilionového odškodnění pro rodiny obětí.
|