DC-9 je velice úspěšné dvoumotorové letadlo, které vstoupilo do běžného letového provozu již v roce 1965. Zřejmě žádné jiné civilní dopravní letadlo neprošlo tolika modifikacemi jako právě DC-9. Poslední verzí odvozenou z původního modelu DC-9 je Boeing 717, jehož výroba byla ukončena v roce 2006, více než čtyřicet let po prvním vzlétnutí DC-9.
Plány na vývoj proudového letadla pro kratší a střední vzdálenosti existovaly ve firmě Douglas již na konci padesátých let. Projekt nazvaný Modell 2000, s kterým Douglas oslovil letecké společnosti v roce 1959, však nevzbudil přílišný zájem. To se podařilo až projektu s názvem Modell 2086 v roce 1963. V dubnu tohoto roku tak Douglas spustil oficiální vývoj letadla nazvaného DC-9, a to bez toho, aby měl jedinou pevnou objednávku od leteckých společností. Rizikovost projektu umocňovala i silná konkurence; v době, kdy Douglas spouštěl program DC-9, jeho nejbližší konkurenční letadlo - BAC 111 One-Eleven - bylo již v pokročilé fázi vývoje. První let v roce 1963 absolvoval i Boeing 727, který, ač větší než DC-9, se dal také považovat za konkurenční stroj
.
Narozdíl právě od 727, který využíval co nejvíce součástí z předchůdce 707, byl DC-9 postaven na zcela jiném designu než předchozí model Douglasu - DC-8. Dva motory Pratt & Whitney JT8D Turbojet byly namontovány v zádní části letadla přímo na jeho trup; stroj dále využíval i menší křídla s mírnějším úhlem zakřivení. Charakteristickým pro DC-9 je umístění horizontálního stabilizátoru na vrcholu ocasní části letadla, připomínající tvar písmena T (tzv. T-tail). Stejně příznačné je pro většinu verzí DC-9 i umístění pouze pěti sedaček v jedné řadě, namísto běžně používaných šesti.
Douglas sice spustil projekt bez jediné objednávky od aerolinek, ale již měsíc po jeho zahájení přišla objednávka 15 DC-9 od Delta Air Lines s opcí na dalších patnáct strojů. K vývoji a výrobě prototypů, která začala v červenci 1963, přizval Douglas řadu subdodavatelů, například kanadskou firmu de Havilland. V lednu 1965 opustily dva prototypy DC-9 montážní linku a o měsíc později došlo k prvnímu letu. Společnost Delta Air Lines převzala první letadla v listopadu 1965 a o měsíc později je již nasadila do běžného provozu. Po objednávce od Delty následovaly další od jiných amerických společností (např. TWA, Continental či Eastern Airlines).
Letadlo DC-9 bylo vyráběno v mnoha modifikacích, jež se dají utřídit do pěti základních sérií (10-50). Všechny verze jsou vhodné pro krátké a střední tratě a všechny mají zabudované vnitřní schody, jež je možno použít na letištích, kde nejsou k dispozici pojízdné schody. Nízká výška letadel umožňuje naložit náklad bez pomoci dopravních pásů. Kokpit letadel všech sérií je pak standardizován pouze pro dva piloty.
Série 10, první a nejmenší ze všech, byla druhou nejúspěšnější verzí, s kapacitou až 90 cestujících. Celkem bylo vyrobeno 137 letadel v této sérii. Série 20, ačkoliv číslovaná jako druhá, byla v pořadí až čtvrtá. Je určena pro starty z velice krátkých vzletových drah a jedná se o kombinaci trupu verze 10 a vylepšených křídel z verze 30. Použity byly také silnější motory (JT8D-9 a JT8D-11) než u verze 10. Celkem bylo vyrobeno pouhých deset strojů verze 20.
Zhruba 60% ze všech vyrobených letadel DC-9 připadá na sérii 30. Oproti sérii 10 byla tato verze prodloužena o 4,5 metru, což umožnilo přepravu dalších zhruba třiceti cestujících. Vylepšená křídla a výkonnější motory (JT8D-7 a JT8D-9) umožnily vzlety a přistání i na velmi krátkých runwayích. Mnoho letadel z této verze bylo využíváno i jako armádní dopravní letadla (C-9A Nightingale u amerického letectva či C-9B Skytrain II u amerického námořnictva). Douglas vyráběl i kombinovanou verzi pro pasažéry a náklad s označením -33RC.
Poptávku leteckých společností po větší kapacitě částečně naplnila letadla ze série 40, která byla oproti verzi 30 prodloužena o další dva metry a mohla tak pojmout až 125 pasažerů. Největší verzí modelu DC-9 je série 50, která je o čtyři metry delší než verze 30 a umožňuje vměstnat do letadla o pět řad sedadel více.