Na začátku šedesátých let dominovaly civilnímu letectví letadla Boeing 707 a Douglas DC-8. Ačkoliv oba výrobci pracovali na nových variantách svých letadel, bylo jasné že nemohou pokrýt velký nárůst poptávky po letecké přepravě, jenž se očekával v následujících letech. V červnu 1964 vyhlásila americká armáda soutěž na studii dopravního letadla, které mělo být schopno letět s nákladem před 56 tun na vzdálenost větší než 8 tisíc mil. Soutěže se zúčastnily společnosti Boeing, Douglas a Lockheed, která nakonec zakázku získala. Zbylé dvě firmy se rozhodly využít vynaloženou investici u komerčních projektů a výsledkem toho byly první civilní "widebody" letadla - Boeing 747 a Douglas DC-10.
Havárie DC-10 v 70. letechLetadla DC-10 si v sedmdesátých letech díky několika nehodám vysloužila image "nebezpečného" letadla. Po problémech s nákladními dveřmi, které způsobily několik havárií (mimo jiné i nehodu letadla Turkish Airlines v roce 1974, jež si vyžádala 346 lidských životů), musela letadla DC-10 projít povinným redesignem dveří. Nehoda American Airlines v Chicagu v roce 1979, při níž přišlo o život 273 lidí, vedla dokonce ke krátkodobému zákazu letů DC-10. Tato nehoda, stejně jako všechny další, však již nebyly způsobeny konstrukčními chybami. Haváriím se však v sedmdesátých letech dostalo značné publicity, a ačkoliv je z dlouhodobého hlediska bezpečnost DC-10 srovnatelná s konkurenčními letadly, pověst těchto strojů značně utrpěla. |
Vývoj DC-10 byl však na začátku roku 1966 pozdržen; firma se rozhodla zaměřit spíše na vývoj delší verze předchozího modelu DC-8. Objednávka společnosti Pan Am na 25 letadel B747 však Douglas přiměla k návratu k vývoji DC-10. I když rozhodování o pokračování vývoje bylo ještě komplikováno probíhající fúzí s firmou McDonnell, v polovině roku 1967 již byly představeny leteckým společnostem studie čtyř různých modelů s označením DC-10-3, DC-10-4, DC-10J2 a DC-10J3, jež se mezi sebou lišily zejména v počtu a umístění motorů. Ačkoliv na to letecké společnosti, zejména pak American Airlines, nechtěly zprvu přistoupit, přesvědčil je nakonec Douglas o vhodnosti třímotorového designu.
Na konci roku tak Douglas přišel s rozpracovanou studií modelu DC-10-3. Tento návrh již obsahoval nové uspořádání ocasu letadla, jemuž se dostalo názvu "banjo", a které se později stalo typické pro modely DC-10 a MD-11. Na tento návrh již letecké společnosti zareagovaly a American Airlines objednaly 25 letadel s opcí na dalších 25. V únoru 1968 tak byl oficiální vývoj letadla slavnostně spuštěn. O dva měsíce později pak následovala objednávka United Airlines na 30 strojů s opcí na dalších 30, která byla považována za nejdůležitější pro další vývoj DC-10. První let DC-10 se uskutečnil 29. srpna 1970, o rok později pak bylo letadlo uvedeno do provozu u American Airlines.
Letadlo DC-10 bylo vyráběno ve čtyřech základních variantách a navíc i v jedné vojenské verzi. První verzí byla DC-10-10, určená převážné pro vnitrostátní americký trh. Jako motory byly použity CF6-6D/-6K. První letadla z této verze vstoupila do provozu v roce 1971 a celkem jich bylo vyrobeno 131. V devadesátých letech byla většina letadel verze -10 přestavěna na nákladní letadla nebo vyřazena z provozu.
Verze DC-10-20, jež byla později na žádost Northwest Airlines přejmenována na DC-10-40, byla určena pro delší lety. Letadla z této verze byla jako jediná vybavena motory Pratt & Whitney JT9D a měla větší rozpětí křídel. Vyráběna byla od roku 1972 a všechny z celkem 42 vyrobených strojů této verze si mezi sebe rozdělily společnosti Northwest Airlines a Japan Air Lines.
Série DC-10-30 je nejúspěšnější ze všech verzí DC-10. Je velice podobná verzi -40, ale je vybavena motory GE CF6-50. Letadla byla vyráběna v několika typech - osobní, nákladní, konvertibilní a s prodlouženým doletem. Do provozu vstoupily tyto stroje poprvé v roce 1972 u společností KLM a Swissair. Celkem bylo vyrobeno 206 letadel verze -30.
Poslední civilní sérií je verze s označením DC-10-15, která byla určena pro provoz v extrémních podmínkách s vysokou teplotou a nadmořskou výškou. Letadla z této série jsou velice podobná verzi -10 (série -15 je také někdy nazývána DC-10 Sport), s tím rozdílem, že jsou u nich použity výkonnější motory ze série -30. Vyrobeno bylo pouhých sedm kusů pro mexické aerolinie Aeromexico a Mexicana, které je uvedly do provozu v roce 1981. Pro potřeby americké armády byly vyvinut tanker s označením KC-10, jenž byl založen na verzi DC-10-30 a vstoupil do provozu v roce 1981. Celkem bylo vyrobeno 60 letadel tohoto typu. Jedno nákladní letadlo verze -40 a dvě nákladní letadla verze -30 byla přeměněna na tankery a dodána nizozemskému letectvu (nesou označení KDC-10).